Rozhovor s Vincentem van Goghem

14. června 2007 v 9:28 | Darkened |  Jen tak si psát...

Vincent van Gogh - šílenec, nebo génius?

Tak tohle je můj projekt na výtvarku. Měli jsem si přečíst beletrizovaný životopis některého umělce a udělat s ním rozhovor. Já četla o Vincentovi van Goghovi Žízeň po životě od Irvinga Stonea.

Před rozhovorem jsem hodně přemýšlela, s kým se to vlastně mám sejít. S Vincentem van Goghem, ano, ale kdo to vlastně je? Když jsem přišla na místo, kde jsem se s ním měla sejít, už zde čekal. Vyzařovalo z něj obrovské charisma. Zdál se naprosto vyrovnaný, ačkoliv za života byl jako moře, někdy klidné, pak zase rozbouřené. Nikdo nevěděl, co se děje pod jeho hladinou…
Máte nějaký oblíbený citát?
Ano, od Renana. Má-li člověk jednat na tomto světě dobře, musí sám v sobě odumřít. Není na této zemi jen proto, aby byl šťastný, není tu jen proto, aby byl čestný, je tu, aby uskutečnil velké věci ve prospěch lidstva, aby dosáhl vznešenosti a překonal sprostotu, v níž se vleče život takřka všech lidí.
Myslíte, že jste vykonal pro svět velké věci?
To nemohu soudit já. Ale myslím, že s hrdostí mohu říci, že jsem dělal to nejlepší, co jsem mohl.
Maloval jste. Mnoho lidí si myslí, že jste vykonal velké věci. Ale spoléhal jste při tom na ostatní. Byl jste odkázán na svého bratra a nevydělával jste. Musím se ptát, jestli to bylo správné.
Spousta lidí si myslí, že ne. Že jsem byl nezodpovědný, nesamostatný. Ale je to proto, že nikdy nezažili to šílenství, které se vás zmocní, když najdete smysl života. Tím mým bylo malovat.
Co jste tím ale získal?
Život.
To nechápu…
Zažila jste už někdy nutnost něco udělat? Něco, co vás tak nutilo to udělat, že jste to nemohla vydržet a musela to prostě udělat?
Ne.
Tak se to pochopit ani nesnažte. Možná budete mít štěstí a dojde vám to časem.
Vy si myslíte, že jste štěstí měl?
Víte, prožil jsem mnoho chvil, které pro mne byly těžké a jen málokrát jsem si řekl: Teď jsem vážně šťastný. Ale nyní, když se v království smrti potkávám s lidmi, kteří tvrdí, jak byli za života šťastní a vím, že neměli žádný cíl a směřování, málem děkuji Bohu za to, že mi dovolil jít tam, kam jsem šel.
Málem?
Nevěřím v Boha. Je to jen pohádka, která lidi v těžkých situacích drží při životě.
Jeden čas jste ale byl kazatelem.
A právě tehdy jsem Boha ztratil. V Borinagi, v uhelných tmavých dolech, mezi umírajícími horníky a jejich rodinami, mezi lidmi, kteří v něj doufali i přesto, že na ně zapomněl. Všude kolem byla chudoba a bída. Ničilo mne to. Proto jsem odtamtud odešel a na něj zanevřel.
Mnozí lidé vám vyčítali naturalismus ve vašich obrazech. Co se vlastně snažíte obrazy říct?
Naturalismus je přirozenost. A já svými obrazy vyjadřuji, že přirozenost je krásná i se svou ošklivostí. Tím, že budeme vytvářet jen dobré věci, zlo nezmizí. Prostě se snažím nelhat. A také se snažím zachytit vývoj. Pokud maluji třeba hrozen vína, pozorovatel v nich musí vidět šťávu, pecku, to, že za chvíli pod žárem slunce prasknou. U lidí se snažím zobrazit jejich minulost, každou jejich bolest a radost.
Takže vy říkáte, že v ošklivosti je krása?
Vpodstatě ano. Mám oblíbené rčení, které říká, že krása roste z bolesti. Tohle je pro mne jedna z mála věcí, kterou jsem si jistý.
Jaké jsou ty ostatní věci?
Třeba to, že mým posláním na zemi bylo malovat. A také i to, že Bůh nám nikdy v naší pouti po světě nepomůže.
Mluvíte o životní cestě. Myslíte si, že má naše cesta nějaký cíl a že k němu všichni dojdeme?
Mám dojem, že životní cesta je nekonečná. Představte si to jako cestu, která vede lesem, přes louku,horami, a jsou na ní různé překážky. Ale ta cesta nikdy neskončí a záleží jen na naší vytrvalosti a píli, jak daleko ujdeme.
Jak byste popsal svůj život?
Byla to cesta, na které jsem hledal a nacházel. Někdy, když jsem neměl co jíst, šel jsem přes poušť. Když lidé odmítali mé obrazy, bylo to jako bych se topil v řece, do které jsem vstoupil. Má zklamání byla jako procházet bitevním polem plným mrtvol. Ale myslím, že jsem došel daleko. Ale zabloudil jsem v lese. Byly tam hlasy, které mě lákaly hlouběji a hlouběji, a čím dál jsem byl, tím méně slunce procházelo hustými větvemi. Má chůze se zpomalovala a nakonec byl neprostupný a větve mě úplně zastavily.
Jaké lidi jste kreslil a maloval?
Takové, kteří neměli jednoduchý život. S kresbou postavy jsem začal v Borinagi, především na haldách, kde ženy a děti sbíraly zbytky uhlí, aby nezmrzly. Pak jsme pokračoval například rolníky obdělávající pole, zahradníky, zametající ženy, ovčáky. Nechtěl jsem kreslit bohaté paničky, protože neměly žádný specifický charakter.
V Nuenenu vznikl váš obraz Jedlíci brambor. Kdo na něm je? Náhodní lidé, nebo nějací známí?
Byli to jedni z mála lidí, kteí se se mnou v Nuenenu přátelili. Zbývalo mi asi deset dní do odjezdu do Paříže a tento obraz měl být završením mého tamního díla. Celých těch deset dní jsem maloval, neustále dokola, ale stále jsem do obrazu nemohl dostat atmosféru těch chvil. Vzniklo deset maleb, a všechny, až na tu poslední, jsem spálil. Teprve z ní byla cítit bramborová nať a kouř.
Kdy jste měl nejplodnější období?
Bylo to když jsem byl Arles. To pražící slunce, horko, Arlesané, vše tam mělo své kouzlo. Miloval jsem to tam.
Jaké obrazy máte nejraději?
Nejraději mám ty, na kterých je bolest, protože jedině takové obrazy mi přijdou opravdové. Podívejte se třeba na Rembrandta. Dokázal v člověku najít duši, která se zrodila z prožitých strastí, a zobrazit ji na plátno.
Nelitoval jste někdy, že nemáte svou vlastní rodinu?
Já ale rodinu měl. Byl tu Theo a mí přátelé v Paříži, se kterými jsem se seznámil, než jsem odjel do Arles.
Kdo například?
Hlavně Gaugin a de Bock. Potkal jsem ale mnoho dalších malířů, jako například Lautreca, Seurata, Cézanna, Rousseaua.
Co vás napadalo, když jste se po letech vrátil do Paříže?
Začínal jsem chápat, že neexistuje umělec, který by nebyl bláznem. Já jsem se vrátil z ústavu pro suševně choré, Lautrec měl svého opatrovníka, Seurat umíral na souchotiny z přepracování a Gaugin někde žebral. Možná bylo pro lidi groteskní nás pozorovat. Byly z nás trosky.
Existuje otázka, na kterou byste chtěl znát odpověď?
Napsal jsem ji pod svou studii Žal. Položil ji Michelet. Zní: Jak to, že je na světě byť jediná žena zoufalá? Michelet byl geniální člověk. Řekl také: Aby ses stal mužem, musí ti život vdechnout žena.
Je něco, co byste ve svém životě změnil, kdybyste měl možnost?
Nezabil bych se. Mé malby ztrácely jiskru. Věděl jsem také, že jsem pro bratra přítěží. Měl spoustu problémů v práci, nemocné dítě a k tomu ještě bláznivého bratra a já chtěl, aby se mu ulevilo. Ale má smrt ho srazila na kolena. Onemocněl a zanedlouho po mně zemřel. Nechal tady malé dítě a ženu samotné. Tohle byla ta největší chyba v mém životě.
Odcházím s poznáním, že tento malíř byl možná blázen, ale naprosto oddaný svým cílům aschopný jít přes jakékoliv překážky. Proti všemu a všem. I když si myslím, že od něj nebylo správné nechat se živit svým bratrem, patří mu můj obdiv. Za to, že přinesl naději do Borinage, za to, že si stál za svým navzdory všem lidem a za to, že se nebál přijít s něčím novým.rotože není nic horšího než stereotypně kopírovat něco, co se osvědčilo a vytvořil to někdo přede mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama